Po mé listopadové zkušenosti s kurzem litografie jsem cítila, že to je moje cesta a moje technika.

Vydala jsem se tedy na sklonku února do dílny znovu, tentokrát s vlastním tématem na vlastní kámen.

Proč litografie?

Kresba na první dobrou, bez výmluv – chyba malá znamená broušení kamínkem a leptání kyselinou, chyba veliká znamená zbroušení kamene a začít znovu.

Soutisk barev, který je potřeba promyslet předem a pak opět vystřihnout na první dobrou.

Vůně chemie, technika, ozubená kolečka, technologické postupy, které nejde obejít.

Rodinná vazba a pocit, že se babička kouká a má radost.

Dílna v podzemí, kde na mě neječí žádné děti :).

Připravovala ses na to nějak?

Připravovala.

Měla jsem téma, náčrtky už roky staré, tisíckrát v duchu překreslené.

Načrtla jsem je pečlivě na tenký papír, abych je mohla snadno propiskou obtáhnout přes křídový kopírák na kámen.

Inkoustovou tužkou, která není mastná, vytáhnout podstatné detaily, dát si panáka domácí grappy a…

Nakreslit to „amerikou“ (mastnou litografickou tužkou) načisto na kámen. Neopřít si ruku ani zápěstí o čistě zbroušený vápenec.

Nefunět, neprskat, nekýchat. Sebemenší kapička mastného by se pak „tiskla“.

Povedlo se docela dobře, jen pár šmouh jsem si vytvořila omylem upatlaným křídovým papírem, tak tam jsme pak museli dočišťovat.

Dočišťovat kyselinou dusičnou, aby bylo jasno :).

Jak je to teda s těmi barvami?

Soutisk barev je trošku věda.

Není to stejné, jako když si beru na každou čáru jinou fixku a podle libosti se vracím, dotahuju, zesiluju… tiskne se po jednotlivých vrstvách a ty musejí být jasné a musejí být dobře.

Takže je potřeba vědět, kde všude bude červená, kde žlutá a kde obě, aby vytvořily oranžovou.

Naštěstí pánové kamenotiskařové jsou zkušení a míchali tóny svižně a najistotu, nemuseli jsme to hodiny ladit. Moje první samostatné litografie jsou soutiskem pěti barev – černé  (kresba), šedé, červené, tělové a zlaté.

I tak to dost času vzalo. Tyhle další vrstvy barev už se kreslí na kámen přímo v lisu, v mírném předklonu, s krapánek vyloženou rukou, bez opory…

Pamatuji si, jak mě to fascinovalo, když jsem chodila do dílny pro litografie jiných umělců a viděla při práci Emmu Srncovou, Ivu Hüttnerovou či Adolfa Borna.

Viseli v předklonu, v zástěře, tančili špičkou štětce na kameni kdesi metr před nimi a já to nechápala. Tak teď už vím, jaké to je :).

Uvidíme někdy výsledek?

Ano, ale…

Ono to tím vytištěním neskončí.

Je potřeba vytřídit dobré a ještě lepší tisky.

Nařezat formáty podle potřeby.

Každý tisk očíslovat, přecijen se jedná o originál, tak ať to má štábní kulturu.

Očíslovat, podepsat, datovat.

Vyfotit, oskenovat, přestat se stydět a řešit, zda ještě někdo v tom najde to něco, co je pro mě tak niterné a zásadní a proč si to vyvěsí doma nebo v ordinaci nebo v ateliéru…

Já se odhodlám. Nevím kdy, ale odhodlám.